Ses lèvres

Ahoj. Poslední zápisy se motaj jen kolem jednoho člověka, co? Neudělám výjimku, ale příště možná ano.

Včerejšek jsem strávila opět s ní. Měla přijít i Jenny, jenže kolej byla zaplněná, nemohla dorazit. Takže jen já, ona, kytara, housle. Jen my a šero. My a vánek z otevřených oken. My a.. úplné zatmění srdce.

Za ten večer.. za ten večer si toho pamatuju dost. Detaily, hrozné detaily. Možná až moc detailů.

Měla jsem možnost ji vidět tak zblízka, jak ji snad ještě nikdo krom její rodiny neviděl. Ty světlé pihy na nose, rty lehce narůžovělé a trošku popraskané, přesto však tak něžné, nos menší a lehce zakulacený. Ale stejně jsem nejvíce pozornosti věnovala očím. Těm zářivě zeleným, krásným, možná kapku vyděšeným očím. 

Pár centimetrů nás od sebe dělilo. Pak ale.. jako by se hráz protrhla a centimetry se pomalu změnily na milimetry. Až mezi našimi rty nebylo prázdno. Až se naše rty dotkly. Až moje rty políbily ty její. A pak.. opět milimetry, centimetry.

Sáhnout se na to nedá, měřit to nejde a ani vidět to není.. jen.. obrovsky to bolí, když milujeme, ale milováni nejsme.