Carnlough

3. 3. 2015 - 16. 11. 2020

Vánoce. Má to být ten nejšťastnější moment v roce pro všechny z nás. A taky asi byl, když nebudu počítat ty katastrofy, co se mezitím děly.

Přestože se snažím většinu svého času věnovat dětem, Em nebo famfrpálu, i tak jsem si všimla, že se od začátku školního roku začaly dít divné věci. Skoro hned po odjezdu dětí do Bradavic se začaly šířit informace, že se něco děje. Byla jsem na jednu stranu ráda, že tam s Em už nejsme a také že tam ještě nejsou naše děti, ale na druhou stranu mi pořád bylo líto dětí, které tam jsou teď. Ale nemám jak pomoct s přírodními katastrofami.

Na moment k nějaké pozitivní zprávě - oslavila jsem svoje 30. narozeniny. Čas letí rychle. Moji spoluhráči to se mnou oslavili v baru, oslavila to se mnou doma i Em s našimi dětmi. Napadá mě tak, jestli to nebyly zatím nejlepší narozeniny, co jsem kdy měla. A to jsem jich měla dost.

Ani ne do měsíce po mých narozeninách spadly Prasinky. Ani netuším, jestli se ví co se tam stalo. Proč ty Prasinky vůbec spadly. Jedinou věc ale vím, a to je ta, že všichni se evakuovali v pořádku. Druhá věc je, že ti lidi nemají střechu nad hlavou. Proto také charitativní organizace Eleos uspořádala letošní Silvestr. Ale k tomu za moment.

Prvně k Vánocům. Oslavila jsem je s třemi nejdůležitějšími lidmi na celém světě. Bylo neskutečné vidět, jak těm malým capartům svítily oči, když poprvé uviděli vánoční stromek. Když jsme je vzali do přírody za sněhem a Maximus skákal jako šílený, jako by už taky nebyl staroch. Cleo a Corm milují sníh. A vánoční světýlka. A vlastně vše. Je tak zvláštní je vidět, jak úplně poprvé vidí a zkoumají věci, které jsem já viděla po těch 30 let a zvykla si na ně. Také je skvělé objevovat to s nimi. Člověk se cítí tak mladě a nadšeně, jako malé bezstarostné dítě. Během Vánoc jsme (i s dětmi) obešli naše známé a milované. A to znamenalo se zase vidět s Em mamkou.

Vidíš, to jsem zapomněla zmínit. Viděla jsem po letech Hazel. Hazel, co se mnou chodila do školy, s kterou jsem se nikdy moc nebavila, ale Em jí byla vždy hodně blízko. Navíc je to sestra Adama, mého nejlepšího přítele. Takže jsem byla i natěšená, jaká je po těch letech. Po domluvě po sově jsem Hazel vyzvedla v Kotli, skoro jsem ji nepoznala. Em byla nadšená, když ji viděla. Byla hlavně nadšená, protože jí chtěla ukázat naše děti a pochlubit se jimi. Přišlo mi ale, že Hazel moc naše děti nezajímaly. Ten rozhovor, co jsme spolu my tři měly, mi přišel nanejvýš formální. Jako třešničku na dortu Hazel zmínila, že děti nechce, že by se o ně bála v tom velkém světě. Proč? Protože má zkušenost s ještěrkami, které ji (a Em) tehdy unesly. V ten moment jsem ztuhla. Cítila jsem, jak se ruka Em křečovitě sevřela v té mé. Ještě se rozhodla, že zmíní Arta, kdy jsem naopak skoro rozdrtila ruku Em já. Po tomto momentu naštěstí Hazel uznala, že asi půjde. Nemyslím si ale, že by to bylo tím, že právě vytáhla staré, tak těžce zapomenutelné trauma mé manželky. Vypadala, že si ani neuvědomila, co právě řekla. Po jejím odchodu jsem se rozhodla, že už Hazel nikdy do mého domu nepustím, zatímco jsem svírala vzlykající Em v objetí.

Další člověk, kterého jsem po dlouhé době viděla, byla Ciara. Ta Ciara, u které jsem věřila, že j ta pravá pro Ala. Objevila se zničehonic v Kotli, kde jsme ji s Em zahnaly do kouta. A pak jsem ještě přivedla Ala. Vždy mi připadali skvělí spolu. To se ale také změnilo. Katie se na prázdniny vrátila ze školy domů, tak jsem si řekla, že se do našeho starého bytu vrátím a donesu jí nějaké sušenky a popovídáme. Nebylo to sice na začátku prázdnin jako uvítání, měla jsem hodně práce. Místo Katie jsem ale našla Ala v divné náladě. Sušenky pro Katie jsem nakonec vecpala Alovi, zatímco mi povídal o tom, co se dělo po návratu Ciary. Nebudu to sem vypisovat, ale chci jen říct, že ani ji už nikdy do našeho domu nepustím. A taky jsem se rozhodla, že kdokoliv si bude hrát s Alem, tomu zlomím ruce.

To mi vlastně připomíná Rose. Poslední zmínka, než se vrátím k původnímu tématu, vážně. Jeden den o prázdninách jsem si tak posedávala a popíjela ležák v Kotli, když se připotácel Al a Hugo. Huga jsem taky neviděla dlouho, ale je to stále stejnej týpeček. Nějak jsem periferně zaregistrovala i Rose, ale i na tu jsem zanevřela po tom, co mi Al řekl. Brzo se ale objevil nějaký muž, co mi byl docela povědomý. Začal Rose otravovat a než jsem stihla něco říct, Al vykročil na pomoc. Chvíli jsem pozorovala, jak se tam kočkují. Po tom, co povědomý muž vrazil Alovi do nosu, jsem se urychleně zvedla i se svým prázdným půllitrem, připravená mu natáhnout. Když jsem se mezi ně konečně vecpala, poznala jsem, kdo to byl. Oliver Blackwood, muž, který mě moje poslední roky učil v Bradavicích. Byla jsem překvapená, že se zrovna (bývalý) profesor bude chtít prát s klukem, co před chvílí vystudoval, o holku. Povedlo se mi jej zahnat, možná se bál toho půllitru. Když jsem si byla jistá, že vážně odešel a že mi neskočí po zádech, tak jsem se otočila na Ala a zjišťovala škody. Zatímco tam Rose stála jako solný sloup a čučela. Dřív jsem myslela, že jí na Alovi záleželo. Ale když Blackwood vrazil Alovi, nic neudělala. Nic neudělala ani když viděla, že Alovi tekla krev z nosu. Jen stála. Až když jsem po ní štěkla, ať mi dá kapesník alespoň, se rozhodla něco udělat. Dala mi kapesník. Po ujištění Ala, že nic z tohoto neřeknu Em, a po škaredém pohledu na Rose jsem odešla. Víš, kdo další má zakázáno chodit do našeho domu?

Vrátím se ale k Vánocům. Nebo tedy přesněji co se dělo po nich - Silvestr. Jak jsem zmínila, Eleos uspořádal Silvestrovskou charitativní aukci. A jelikož mi tam moc bylo líto těch lidí bez domova, rozhodly jsme se s Em něco do aukce přidat. Já jsem tam přidala svoje druhé koště, na které jsem létala na škole, v první lize a velkou část druhé. Em přidala svoje staré housle. Přidaly jsme ještě pár galeonů a po pár dnech jsme vyšly ruku v ruce na aukci. Našly jsme si stůl blízko pódia a dokonce se k nám přidali i Gian s Adamem. Moc ráda jsem je viděla. Měly jsme pak krátký rozhovor s Em na pódiu o tom, co jsem se rozhodly darovat, a pak už aukce začala. Já osobně jsem se v aukci nechtěla moc zúčastňovat, viděla jsem tam hodně dětí z Bradavic, a chtěla jsem, aby si něco odnesly i oni. Stejný názor nesdíleli Gian s Rose, kteří se skoro poprali o Em housle. Samozřejmě si nakonec odnesl housle Gian, co jiného se dalo čekat. Housle, u kterých byla vyvolávací cena 4 galeony, se prodaly za více než 220. A víš co? Prodaly se za víc než MOJE KOŠTĚ.

Původně jsem nepoznala ženu, která si moje koště koupila, ale když sama přišla a nadhodila konverzaci, připadala mi hodně povědomě. Věděla jsem, že jsem ji dřív viděla, dokonce se s ní znala. Netrvalo dlouho, než jsme na to společnými silami přišly. Alashama Mang. Moje bývalá profesorka, která mě nikdy na nic neučila, ale hodně mi na škole pomohla. Když jsem na tom byla bídně, občas jsem k ní zašla na horkou čokoládu. Povídalo se mi s ní mnohem lépe než s Rosou. Dokonce mi sehnala starý neobývaný kabinet, kde jsem mohla přespávat, když jsem nechtěla být na koleji. A ta nejdůležitější věc, co pro mě udělala - darovala mi koště. Koště, které jsem dala do aukce. Koště, které se mnou prošlo tolika věcmi. A ona si je po tolika letech vykoupila zpět.

Byla jsem nadšená, že se s ní po takové době vidím. I ona vypadala, že mě ráda vidí. Že po tom, co mě viděla v mých nejhorších momentech, mě vidí v těch nejlepších. Povídala nám s Em o tom, co teď dělá za práci, že má také děti, a celkově jsme probraly tolik věcí. Zmínila ale, že dělá s lektvary. Mi lektvary vždy šly, takže bylo zajímavé to poslouchat, ale věděla jsem, pro koho by to bylo ještě zajímavější. Měla jsem štěstí, že byl poblíž. Vyskočila jsem a skoro jsem za sebou začala Ala táhnout. Nezajímalo mě ani v nejmenším, že jsem ho právě vytáhla od určitě velmi zajímavé konverzace s Rose. Když Al viděl, proč jsem ho dotáhla k našemu stolu, spadla mu čelist. Přesně jak jsem čekala. Nikdy jsem neviděla Ala, že by nad někým tak slintal. Chtěl vědět vše o všem. A Mang si očividně tu pozornost hodně užívala. Pamatuju si pak jen, že Mang začala kupovat alkohol jako divá, abychom to všechno zapili. Domů jsme se s Em vrátily v noci pomotané, ale ve skvělé náladě.

Ale teď k tomu, proč se vlastně tento zápis jmenuje Carnlough. Jak jistě víš, deníku, z Carnlough je Em. Já sama jsem tam několikrát byla na návštěvě, ať už u jejích rodičů nebo za Aoife. Nedávno bylo veřejnosti, jak kouzelnické tak mudlovské, řečeno, že se na Irsko žene tsunami. Slyšíš dobře, deníku, tsunami. Na Irsko. A jelikož je Carnlough jedno z pobřežních měst, znamenalo to, že nejspíš tsunami dopadne i na něj. A kdo bydlí v Carnlough? Em rodiče a Aoife. Když ministerstva vzkázaly, že se lidi mají z těchto měst a vesniček evakuovat, hodně lidí tak udělalo. Včetně Aoife. Dokonce pro ni přišel Will a odjel s ní do rodného Liverpoolu. Táta Em se samozřejmě chtěl evakuovat, ale jeho manželka ne. Mám ji ráda, ale vždy dělá problémy. Vždy mi přišlo, že mě moc nemusí, že moc nemusí naše děti a že je trochu odtažitá i ke své vlastní dceře, Em. A tak tam rodiče Em byli až do posledního momentu před tsunami. Akorát jsme byli na návštěvě u mého taťky s dětmi, když jsme tyto zprávy poslouchali. Em začala panikařit a všichni jsme věděli, že pokud pro její rodiče někdo nedojde a fyzicky je neodtáhne, nejspíš je vlna zasáhne. Em se rozhodla, že pro ně půjde, a můj taťka že půjde s ní. Hlídala jsem tak tu chvíli děti sama, než se všichni objevili zpět. Můj taťka svírající paži mamky Em, která na něj skoro křičela, táta Em za nimi a samozřejmě i moje Em. Takže nakonec vše dobře dopadlo. Ale podle toho, co říkala Em, to bylo vážně tak tak. Em rodiče od té doby žijí na gauči v bytě mého taťky. Em máma skončila se svým stěžováním si po tom, co zaslechla v rádiu, kolik lidí ta vlna zabila, a když uviděla fotky zaplaveného Carnlough. Včetně jejich domu.

Zajímá mě, co se bude dít dál. Ale vlastně.. ani nevím, jestli to chci vědět. Vypadá to, že je něco pod Bradavicemi, a každým momentem se jeho síla zvětšuje. Doufejme, že to skončí co nejdřív. Že přestanou umírat a mizet lidi. Že děti v Bradavické škole budou konečně v bezpečí.