Oxford pt. 2

6. 7. 2017 - 11. 7. 2021

Chtěla jsem dnes původně psát o tom, jak jsou naše děti skvělé, jak jsem se po dlouhé době viděla s rodinou z Francie. Ale asi to nezvládnu. Předstírám, že jsem v pohodě, každý den. Nemůžu pokračovat v předstírání i tady.

Em nedávno oslavila své další narozeniny. Mně už táhne na 33. Cítím se hrozně staře. Nevím, jak je to možné. Taťka mi neustále říká, jak se cítí na 20, přestože už mu bude 60. Možná mi jen lže, abych se ohledně sebe cítila líp. Nepomáhá to.

Mé Em jsem jako dárek dala víkend volno od dětí. Očekávala jsem, že pojede zpět domů do Irska, a tak se taky stalo. Zatímco si ona užívala se starými kamarády a rodinou, já běhala kolem našich dvou capartů a snažila se je skoro násilím nakrmit, protože jídlo od maminky jim přece chutná mnohem víc. Jak jinak. V sobotu večer jsem musela dokonce napsat sovu Katie. Vaří líp než já a navíc je zrzavá, doufala jsem, že děti alespoň tou barvou vlasů nějak zmátnu, aby se konečně najedly. To mi připomíná, že se zasnoubila. Doufám, že jim to s Aaronem dlouho vydrží.

V neděli se konečně vrátila. Děti už spaly a já se připravovala na dalších několik dní v práci staráním se o koště, které mi pár let nazpět má drahá manželka darovala. Uslyšela jsem slabé vrznutí dveří od kůlničky, ucítila její jemné ručky kolem mého pasu a její rty na mých zádech. Řekla mi krátce o tom, co se těch pár dní v Carnlough dělo. Už jsem jí chtěla se smíchem povídat, jak jsem dětem připálila vajíčka, když zmínila Padraiga. A také to, že mě pozdravuje. Nikdy jsem ho neměla ráda. Nikdy jsem nevěřila tomu jeho úšklebku, který mi věnoval, když s Emily kdysi hrál na housle a pomrkával po ní. Až po tom, co do mě má žena jemně strčila bradou, jsem jí tiše zabručela na odpověď. Nevím, proč mi o něm povídá, když moc dobře ví, jakou nenávist k němu cítím. Cítila jsem pak, jak pomalu stáhla ruce z mého těla, a po chvíli s dalším zavrzáním odešla zpět do domu. Já jsem zůstala v kůlničce a přemýšlela.

Přemýšlela nad mým životem. Nad tím, jak každý den ráno líbnu Em do vlasů, než odejdu do práce. Nad tím, jak zkouším dokola pořád ty stejné strategie s těmi stejnými lidmi. Jak se večer zase vrátím domů, obejmu naše děti a strávím s nimi pár hodin, než musí jít spát. A jak pak tiše sedíme s Em v obýváku, kdy já čtu a ona si plete. A pak se spolu zároveň odebereme do postele, kde ji obejmu a zavřu oči. A pak to začne celé znova.

Ani nevím, kdy se z mého života stal takový stereotyp. Je možné, že můj život je takový už několik let, jen jsem si toho nikdy nevšimla? Bude mi za pár měsíců 33. Kdy naposledy jsem se cítila doopravdy volná? Kdy jsem mohla jít kdykoliv kamkoliv a nemusela se ohlížet na ostatní?

Ten večer mi to asi vše došlo. Proběhlo mi několik let mezi prsty a ani jsem si toho nevšimla. Ale jsem šťastná. Jsem přece šťastná. Mám skvělou ženu, skvělé děti a krásný dům. Mám dobrou kariéru a dobře připravenou budoucnost. Mám ve svém životě stabilitu, kterou tolik lidí nemá. A přesto nejsem spokojená. Mám vše, co jsem vždy chtěla. Proč se teda cítím takhle?

Musela jsem si vzít pauzu od mého života, ale nevěděla jsem jak. Jeden večer jsem tak po tréninku utekla do nějakého mudlovského baru, než abych šla přímo domů. Cítila jsem se provinile, ale alkohol ten pocit pomalu a jistě utlumoval. A pak jsem uslyšela povědomý hlas. Lekla jsem se na moment, že mě Em našla, a jde mě za ucho odtáhnout zpět domů do postele. Ale ne. Beth. Beth, kterou jsem naposledy viděla před 10 lety, když jsem se s ní rozešla. Ano, ta Beth. Strávila jsem s ní celý večer a domů se skoro připlazila. Doufala jsem, že Em už bude spát. Nespala, čekala na mě v obýváku a pletla. Slyšela jsem její tiché povzdychnutí, když se zvedla. Pomohla mi do postele, kam také přistavila kýbl, a skoro hned usnula.

Moje opilé myšlenky se ale pořád vracely k Beth a k tomu, jak sakra dobře vypadala. Když jsem totiž pila s ní, zdálo se, jako by se všechny moje starosti rozplynuly. Možná to bylo z velké části alkoholem, ale určitě za to mohla i ona. A tak mě něco napadlo.

Nalhala jsem před pár dny Em, že nás trenér posílá na několikadenní soustředění. Musela jsem utéct. A jediné místo, kde by mě nikdo nehledal, bylo u Beth. Sbalila jsem si tašku, líbla všechny tři členy mé rodiny a s třesoucíma se rukama se dala na vlak do Oxfordu. Na nádraží už na mě čekala s širokým úsměvem Beth. 

Následujících několik dní jsem tedy strávila v jejím bytě. Za těch 10 let se hodně změnil, povídala mi, že vystřídala hodně stylů. Navštívily jsme několik restaurací (jednou z nich byla ta, kde jsme měly své první rande), projely na její motorce okolí Oxfordu a pily. Cítila jsem se najednou volná. Cítila jsem se, jako by mi zase bylo 20. A lhala bych, kdybych řekla, že mi Beth nechyběla. A že k ní pořád něco necítím. Miluju Em celým svým srdcem, ale Beth je něco jiného.

A dnes jsem se musela vrátit. Těšila jsem se, samozřejmě že jsem se těšila. Ale těžce se mi odcházelo od toho bezstarostného života s Beth.

Em mě doma přivítala s otevřenou náručí, stejně tak děti. Teď už spí, zatímco tenhle zápis dopisuju. Cítím se hrozně provinile, že jsem takhle moc Em zalhala. Ale teď už je pozdě. Teď už jí nemůžu říct, co se doopravdy stalo. 

I'd give it all to feel that way again