Quidditch World Cup
15. 8. 2017 - 13. 9. 2021
Mám takový pocit, že asi víš, o čem ti dnes budu psát. JSME MISTŘI! Ale od začátku...
Když jsem zjistila, že Anglický národní tým po mně chce, abych s nimi na mistrovství světa hrála, nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Nějaký chlapík se zničehonic objevil jeden den po tréninku a nabídl mi (a ještě někomu??) místo. A nemyslím teď místo na střídačce, ale místo ve vzduchu, kde se utkám s nejlepšími hráči světa a budu tam reprezentovat svou zemi.
Snažila jsem se celou dobu tvářit klidně a nadšeně, zatímco se mi každý orgán v mém těle třásl nervozitou. Až když jsem se vrátila ten den domů, tak se mi podlomily kolena. Em dorazila chvíli po mně a snažila se mi vysvětlit, jak je to skvělá věc. Nechápala jsem, vlastně doteď nechápu, co se se mnou dělo. Sice ano, když jsem se přesouvala ze školy do druhé ligy a později do té první, vždy jsem z toho byla nervózní, přestože nadšení tu nervozitu přebíjelo. Ten den ne. Vlastně celých několik měsíců příprav jsem se cítila spíš nejistě než sebevědomě a nadšeně. Doufám, že to na mě nebylo až tak vidět. Věděla jsem, že náš tým se skládá z té největší špičky Anglie a že máme šanci. Ale ta představa, že můžu zrovna já přinést celé naší zemi prohru, ta mě pronásledovala a děsila celou dobu.
Často jsem nemohla spát, přestávala jsem mít hlad a kolikrát jsem trénovala celou noc. Nechtěla jsem ničím zatěžovat Em, vypadala, že je za mě happy a nechtěla jsem jí tu radost kazit. A pokud se nesvěřím Em, nemůžu se svěřit nikomu jinému. Uznávám, že mě ale na chvíli napadla Beth, ta by to ale nepochopila. Přestože jsem ale žádnou z mých scary myšlenek nechtěla sdílet s mou manželkou, nakonec jsem se tomu nevyvarovala.
Když pro mě jeden pozdní večer, pár dní před první zápasem, přišla, abych šla konečně spát a nabrala sílu, ucítila jsem něco, co jsem přes deset let necítila. Nahrnuly se mi do hlavy všechny myšlenky, všechny strachy, které jsem během těch několika měsíců cítila. Cítila jsem tu tíhu na mých ramenech. Začala se mi motat hlava, cítila jsem, jak se mi třesou ruce, a skoro jsem se nemohla nadechnout. Díkybohu za mou Emily. S její pomocí se mi podařilo po nějaké době konečně uklidnit. Pak jsem se jí konečně otevřela o všech mých starostech. Krom Beth samozřejmě. Tu jsem nezmínila.
Proplétli jsme se kvalifikací a na oficiální první zápas s Německem jsem přišla vyklepaná jako nikdy. Ve společnosti mých spoluhráčů mi ale začalo být pomalu líp. A přestože jsem skoro celý zápas měla zadržený dech a udělala jsem pár chyb, dopadlo to dobře. Tak moc jsem doufala a přála si, abychom neskončili hned v prvním kole. Ve čtvrtfinále jsme ale nastoupili proti USA. Tam jsem se dost zapotila. Jsem ráda, že jsem měla vedle sebe Henryho Emersona, druhého odrážeče. Skvělý chlap, věřím, že se budeme dále vídat. Doufám, že se budu vídat i se zbytkem týmu. Do semifinále jsme nastoupili proti Bulharsku. Ti byli extrémně rychlí, naštěstí náš chytač, Aaron Gardner, byl rychlejší. Částečně jsem se uklidnila, když jsme postoupili do finále. Věděla jsem, že jsme daleko, že druhé místo by Anglii stačilo. Ale pak mi na ramena dopadla ta další skutečnost, že přeci teď musíme vyhrát.
Dorazila jsem v den D (30. 7. 2017) na stadion dřív. Měli jsme nastoupit proti Francii. Věděla jsem, že na tribunách mě budou sledovat Em a naše precious děti. Nemluvě o tom, že na nás v ten moment koukala celá Anglie. Ani nevím, jak dlouho jsem v kabině byla, než mě z transu probudila ruka na mém rameni. Vzhlédla jsem do tváře Elliota a poprvé uslyšela, jak se zvenku ozývá šílený hluk. Byl čas nastoupit. Potily se mi ruce tak moc, že jsem skoro upustila koště, když jsme se sestoupili těsně před vyletěním na hřiště. Kdyby nefandili fanoušci z tribun, nic by slyšet nebylo. Stáli jsme tam tiše nadšení a šíleně nejistí. A pak jsme vyletěli.
Prolétli jsme podél celého hřiště a zamávali fanouškům. Zahlédla jsem na moment zrzavé vlasy a oddychla si, že tam Em je. Zastavili jsme se pomalu na našich pozicích a zůstali jsme vznášet. Modlila jsem se, aby vše dopadlo dobře. Těsně před vyhozením camrálu jsem ještě stihla kývnout Henrymu.
PÍSK
Veškerý stres ze mě opadl a já se konečně dostala do zóny. Nic jsem nevnímala krom míčů, spoluhráčů a týmu Francie. Párkrát těsně kolem mě proletěl potlouk a skoro jsem i narazila do tribuny, když jsem se ohlížela. Dokonce jsem zahlédla v jeden moment zlatonku, což se mi moc nestává. Chtěla jsem její směr naznačit Aaronovi, než mi došlo, že ji během těch několika sekund sám chytil.
A tak jsme se stali mistry.
Doteď mi nedochází, co se vůbec stalo. Porazili jsme několik týmů a nakonec vyhráli celé mistrovství světa. Jak je to možné? Nemohla jsem to ani pořádně v hlavě zpracovat, když jsem se za smíchu spoluhráčů vracela do kabin. Když jsem dorazila domů, Em už na mě čekala s otevřenou náručí a širokým úsměvem. A já jsem jí padla do náruče. Tak pěkně voněla. Uvědomila jsem si, že bych měla být vděčná za to, co mám. Že mám skvělou ženu a skvělé děti. Pořád mě to sice táhne jinam, a to objevovat nové věci. Ale třeba ty dva životy jdou nějak skloubit.
Oslavily jsme ještě ten večer šampaňským a další den jsem se vrátila zpět ke stadionu kvůli focení a meet & greet. Ani nevím vedle kolika lidí jsem si na focení stoupla, jen vím, že jich bylo hodně. A vždy mi poskočilo srdce, když jsem viděla ten šťastný úsměv na tváři. Dokonce tam pár lidí přišlo s dresem Káňat, to mi poskočilo srdce hned dvakrát. Meet & greet probíhalo docela fajn, jeden nabručený Francouz sice vypěnil a odešel, ale to atmosféru o moc nezkazilo. Bylo fascinující vidět všechny ty fanoušky najednou tváří v tvář. Na tribunách vypadají jako mravenci. Když tu pak všichni seděli před námi, viděla jsem jejich obličeje, jejich nadšení a úsměvy z toho, že si tu s nimi povídáme. Na závěr akce Jordan požádal naši protihráčku, francouzskou chytačkou Elodie, o ruku. Ani jsem netušila, že to spolu táhnou.
Po celé akci jsme se společně vydali do kabin. Jordan se s námi rozloučil a šťastně odhopsal jako první, zatímco jsme si vyměnily pohled s Elodie. Zaprvé je krásná, neviděla jsem ji nikdy z takové blízkosti. A zadruhé se sice během témata zásnub usmívala, ale přišlo mi, že žádné nadšení ani radost v jejích očích nebylo k nalezení. Možná si to jen vymýšlím. Možná byla jen vystresovaná.
Asi bych ale měla napsat i o něčem jiném.
Krátce po mistrovství se v Londýně uskutečnilo otevření nového karaoke baru. A jelikož jsme s Adamem známá karaoke dvojka, a Em zpívá taky nádherně, samozřejmě jsme se přišli podívat a zapsali jsme se do soutěže. Byli jsme tam zdaleka nejstarší, ale věkový průměr nám alespoň u stolu snížil Hugo, který se zničehonic objevil taky. Zpívalo tam hodně mladých a talentovaných lidí, zahlédla jsem i nějaké povědomé tváře, takže věřím, že jsme tam určitě nebyli jediní kouzelníci. Jen škoda, že jsme to nevyhráli. Možná nám výhru nechtěli dát jen proto, že jsme byli oproti těm děckám ve výhodě.
A taky se zasnoubil Al! Přišel za mnou už dřív pro rady ohledně toho, jak by Kate měl o tu ruku požádat. Pověděla jsem mu náš příběh a jak jsem byla vyklepaná z představy, že mě pošle do háje. Nabídla jsem mu pak i služby ruského klenotníka, kterého znám díky Gianovi a Adamovi a kde jsem si nechala vyrábět zásnubní prsten pro Em. Odmítl, což na jednu stranu chápu. Ten chlap dělá neskutečné divy a všechny výrobky má hodně kvalitní, vyhodil by tam hromadu peněz. Ale zase proč šetřit na něčem takovém? Ukázal mi pak, co nakonec s pomocí nějaké teen holky vybral. Vybrali dobře. Al mi pak povídal i o tom osudném večeru, kdy ji požádal. Hodně mi to připomínalo naše zasnoubení, určitě si vzal inspiraci. A Kate řekla samozřejmě ano.
A vlastně mi ještě napsal Alistair, můj kamarád z dětství. Neviděla jsem ho už nějakou dobu, naposledy jsem o něm psala asi několik let nazpět. Je to bratr Beth a oproti ní kouzelník. Když už nedokázala ocenit moje famfrpálové schopnosti ona, alespoň že Alis mě vždy podporoval. Poslal mi přání, ve kterém nám, a hlavně specificky mně, pogratuloval k vítězství. Prý se chce navíc brzo vidět. Asi se mu rovnou svěřím o mých znovuobjevených feelings vůči Beth, pokud mu něco nevykecala ona. Vím ale, že mu můžu věřit.
sigh
Předchozí zápis