Spriceall

12. 8. 2014 - 9. 9. 2020

Ahoj. Dnes to nejsou 2 roky od posledního zápisu, ale 2 měsíce.

Po narození našich dětí se můj celý svět změnil. Nechodila jsem nyní z práce za láskou mého života, ale chodila jsem dokonce za třemi láskami. Začala jsem být více opatrná na trénincích, protože kdyby se něco stalo, zabila by mě Em ještě třikrát víc a silněji. O dětech ale trochu později.

Prvně chci napsat o Alovi. Nejspíš jsem se o něm už někdy zmínila, ale jestli ne, tak Al je vzdálený příbuzný mé zlaté Em. Táhne mu pomalu na 20 a už teď okolo něj lítá mnohem víc holek, které kdy létaly okolo mne. Moc o Alově životu nevím, poznala jsem ho skrz Em a nikdy jsem se ho nevyptávala na život před adopcí. Nebo alespoň jsem nevěděla.

Jeden den v červenci se totiž objevili Al s Rose v našem bytě. Rose jsem vždy měla ráda, nevěděla jsem ale jestli jsou pro sebe ti správní. Ale zpět k příběhu. Al vypadal víc sklesle než obvykle a když jsme se ho s Em a dětmi začaly zpovídat, zjistili jsme, proč se tak cítí. Měl ten den navštívit otce. Nikdy dřív jsem o jeho otci neslyšela, a tak jsem potřebovala trochu informací. Bylo mi řečeno, že Al jako malý utekl z domova právě kvůli Perseovi. Zbláznil se po smrti jeho ženy a od té doby žije v Nemocnici Svatého Munga. Celých 13 let zavřených na jednom malém pokoji. Nedovedla jsem si to představit, sama jsem tam byla pár měsíců a stačilo mi to. Co mi bylo řečeno, Al jej tam chodil občas navštěvovat, aby věděl, jak to s ním vypadá. Měli jej totiž už několikrát pustit, ale nikdy k tomu nedošlo.

Ten den ovšem nešel na návštěvu sám. Rozhodla jsem se s Em, že půjdeme s ním a podpoříme jej, protože vypadal, že se z toho tam sám sesype. Rose se rozhodla jít s námi, a tak jsem poslala sovu Katie, aby nám pohlídala děti. Katie se do pár minut objevila, oznámila, že přijde i její přítel Aaron, a my jsme se vydali na cestu. Cestou přízemím jsme ale dokonce Aarona potkali. Musím uznat, že je mnohem lepší než ten hajzl Finn.

Pak jsme konečně dorazili na patro, kde jsem strávila těch pár měsíců. Kdykoliv jsem po té zkušenosti do Nemocnice šla, tomuto patru jsem se vyhýbala velikým obloukem. Dnes jsem ale musela po tomto patru jít, dokonce jít do pokoje kousek od toho mého starého. Prošli jsme okolo paní v bílém, která mi až moc připomínala moji starou lékouzelnici psycholožku. Ohlásili jsme se na recepci a šli dál. Naposledy jsem těmito dveřmi šla ven a zapřísáhla jsem se, že už nikdy těmito dveřmi nepůjdu. Pak jsme konečně došli k jeho pokoji. K pokoji člověka, co rozbořil začátek Alova života, a k pokoji člověka, kterému byl život úplně jedno. Uvnitř sama sebe jsem cítila strašnou směs pocitů - některé se rovnaly nervozitě, některé panice a jiné smutku a agresi. Pak jsme do pokoje konečně vkročili.

V pokoji se tato směs pocitů ještě zesílila, měla jsem chuť utéct domů zpět ke svým roztomilým dětem. Na posteli blíže u okna, kterou jsem kdysi také obývala, seděl muž. Muž s šíleně rozcuchanými vlasy a se skleslými rameny. Nehnul s sebou, když jsme zavřeli dveře, nepohnul se ani když na něj Al promluvil. Byl jako socha. Po chvíli mlčení Al beze slova odešel, Rose odťapkala hned za ním. S Em jsem si vyměnila pohled, kde mám pocit, že ani jedna jsme nevěděly, co se stane. Pak odešla taky. Zůstala jsem tam sama s tím starým zaprášeným mužem, který koukal jako zombie z okna. A pak jsem začala svůj proslov.

Všechny ty emoce, které jsem cítila při průchodu tímto patrem, jako by najednou vybouchly. Hodně matně si pamatuji, co jsem na něj vybafla. Zkrátka něco o tom, jak je neschopný otec a strašný člověk. To, že se Perseus pořád nehýbal a nic neříkal, mě rozzuřilo ještě víc. Nedokázala jsem se ovládnout, až jsem mu sáhla na rameno a pokusila se ho k sobě otočit. Povedlo se mi to jen napůl. Celou dobu jsem do něj stále hustila. Nečekala jsem, že s ním opravdu něco udělám, ale zničehonic se zvedl na nohy. Najednou se nade mnou tyčila až moc věrná podoba Ala, jen jako by Al byl několik týdnů bez jídla a spánku. Jediné, čím se lišili, byla výška a to, jak hubený byl. Nevím, jak je to možné, jestli se část mého mozku v ten moment vypnula nebo se rozhodla utéct, když já jsem nemohla, ale slova z mé pusy stále vycházely. Přestože se nade mnou tyčil divoce vypadající šílenec. A pak konečně, po 13 letech beze slova, svým tichým chraplavým hlasem promluvil o tom, že o ničem nevím. Když jsem pak pokračovala dál o tom, že malému Alovi zničil život, už skoro křičící a dotýkající se svou hrudí s tou jeho, promluvil dále o tom, že to byl Al, kdo zničil život jemu. Dvě věty za celých 13 let, nevěřila jsem tomu. Už jsem se plánovala hádat dál, když se zničehonic otevřely dveře. Překvapeně jsme se oba zadívali za tím zvukem, který ukončil naši hádku. Čekala jsem, že tam uvidím recepční, možná i Em, která se pro mě vrací. Nečekala jsem ale tu tvář, která tam doopravdy stála.

Hope Farley. Žena, která se o mne starala v nejhorší části mého života. Žena, která mi vnucovala injekce, a žena, kterou bytostně nenávidím. Místo agrese jsem v sobě ucítila překvapení, pak paniku. Farley byla očividně stejně překvapená jako já, až na zem pustila papíry, které nesla. Pak vycouvala a vyběhla. Využila jsem šance a sama jsem začala rychlým krokem kráčet ke dveřím. Věnovala jsem poslední pohled Perseovi a pronesla, ať se nad sebou zamyslí, že ho Al miluje.

Ke dveřím na oddělení jsem skoro doběhla, jak moc paniky jsem v ten moment v sobě měla. Jakmile jsem byla mimo chodbu a u své ženy, uklidnila jsem se skoro během chvilky. Skoro beze slova jsme pak všichni odešli zpět domů. Em jsem doma v soukromí poté vše povykládala, měla jsem chuť, že po mně hodí špinavou plínku. Al doteď neví, co se v tom pokoji stalo. Pravdou ale je, že po pár týdnech Perseus podepsal papíry k propuštěné. Papíry, které na něj čekaly 13 let. A vydal se za synem, který na něj čekal stejně dlouho.

Al poslední dobou vypadá tedy dost skleslý a pomalu se z něj stává kopie jeho otce. Dlouho jsem ho takhle neviděla. Naposledy jsem ho viděla opravdu šťastného před 3 roky na naší svatbě. A to s Ciarou. Dlouho jsem ji neviděla, doufám, že se má dobře. Mohla by se ale vrátit a Ala opět rozzářit.

Teď k méně depresivním věcem. Děti nám pomalu rostou. Už se na nás usmívají a vypadají nadšeně, když nás vidí. Em zvládá výchovu Cleone a Cormaca na jedničku. Já občas pomáhám. A občas pomáhají i Al s Katie. Ze začátku jsem se hodně bála, aby nám děti neupustili, ale teď už v ně pomalu začínám získávat důvěru. Cleo a Corm už i přestávají občas brečet, když je hlídají.

S dětmi jsme se dokonce vydali i na cestu kolem našich rodin. Jako první jsme byli u mého táty, ten byl nejblíž a bylo jasné, jak na ně bude reagovat. Je strašně nadšený, že je dědečkem, a už se těší, až bude mít volno v práci a bude moct hlídat. Další návštěvou bylo Irsko - přesněji rodiče Em a Aoife. Rozhodli jsme se jít k rodičům jako první, aby nám popřípadě pak Aoife zlepšila náladu svým nadšením. Táta Em skoro skákal do stropu, když děti viděl, zatímco její máma stála v rohu a skoro znechuceně naše děti pozorovala. Během pár hodin ale trochu pookřála a dokonce si pochovala malého Cormaca (protože se prý víc podobá na Em, vůbec mi neranila city).

Poslední návštěvou byli naši prarodiče. Přesněji mí prarodiče, protože Em prarodiče buď nemá, nebo ji nenávidí. Prvně jsme jeli do St. Ives, kde už Em moji babičku a dědu párkrát viděla a měla je ráda. Babi se skoro rozbrečela, když ty dva malé uzlíčky viděla, děda se musel posadit, aby se z té roztomilosti nevyvrátil. Pak nás následovala cesta za Londýn do malé vesničky Spriceall, kde žijí prarodiče ze strany mého táty. Byla jsem tam naposledy uprostřed mé puberty, ani nevím, proč jsem se tam nevrátila dřív. Přestože jsme se neviděli tak dlouho, otevřeli nás s napůl otevřenou náručí. Přesněji nás objal několikrát děda, zatímco babi zaraženě koukala. Zmínila jsem se totiž tehdy, že se mi líbí slečny, nejspíš ale netušila, že si někdy najdu ženu a dokonce budu mít děti. Děda byl ale nadšený a jelikož naše děti nikdy neviděli takový statek a tolik zvířat, hned se toho ujmul, zatímco se babi šla schovat dovnitř a asi se vyplakat. Cleo a Corm si tak pohráli s fenkou Asman, kocourem Nikem a dokonce velkým hřebcem Galdanem. Byli nadšení z toho koně.

Celkově bych tak uzavřela tuto kapitolu tím, že z velké části máme v rodině podporu, a to mi stačí. Jsem ráda, že Em poznala mé prarodiče kouzelníky, a že jsem mohla naše děti všem ukázat.

A toto je jen začátek našeho života s dětmi. Neskutečně se na zbytek těším. Těším se, až uvidím jejich první kroky, až uslyším jejich první slova, až budu prohánět lidi, které se za nimi v pubertě ohlédnou.