Sweet Home

3. 6. 2014 - 29 6. 2020

Naposledy jsem ti, deníku, psala o tom, co se stalo po tom, co Em chytila kytici - naše svatba. Dnes už píšu trochu jiný příběh. Hodně se toho za ty 2 roky stalo a nejraději bych ti pověděla hned, jak moc šťastná žena teď jsem, ale musím začít od začátku, aby jsi to opravdu pochopil.

Naposledy jsem se na konci zápisu zmínila, že už se hodně těším, až s mou novou manželkou založíme rodinu. Přemýšlely jsme nad tím hodně dlouho. Hlavní věc, nad kterou jsme dumaly, byla ta, jak vlastně to dítě seženeme. Jsme dvě ženy - biologicky spolu to nepůjde. Měly jsme pak tedy na výběr jen dvě možnosti. Buď jsme mohly adoptovat nebo si sehnat dárce, který by nám pomohl. Jenže problém byl, že jsme adoptovat nechtěly. Chtěly jsme biologické dítě. Dítě, na které když se podíváš, uvidíš rysy Emily (protože já nehodlala otěhotnět). Bylo tedy jasné, že si musíme najít dárce. Jenže koho. Výběr je v podstatě neomezený! Dělám si legraci. Nemohly jsme nikoho najít. Nikdo nám totiž nepřišel jako správný kandidát. Už jsme pomalu ztrácely naději, když v tom jsem si vzpomněla na mého starého blízkého přítele - Petera Gholtse.

Už si ani nepamatuji, jak jsem se s Peterem seznámila. Je o pár let starší a chodil do Zmijozelu. Museli jsme se poznat asi až byl mimo školu. Dlouho jsem ho ale neviděla. Připadalo mi, že do Kotle moc nechodí, a ani na Příčné jsem ho nepotkávala. Tak jsem se mu rozhodla napsat dopis. Samozřejmě jsem hned nechtěla vybafnout: "Hele, chceme od tebe dítě." Chudák by utekl dřív, než by moje sova od něj odletěla. Pozvala jsem ho na kávu a zákusky na Příčnou zavzpomínat si nad starými časy a během konverzace jsem nenápadně naznačila, že jsem se vdala a že chceme s mou Emily založit rodinu. Čekala jsem, že to bude chtít nějaké to přemlouvání, ale sám Peter se nabídl, že kdyby nám mohl jakkoliv pomoct, rád tak udělá. A tak jsem se jeho nabídky pomoci chytla. Probrala jsem nabídku Petera s Emily a poté jsme ho pozvaly k nám do bytu na čaj. Předložily jsme mu, že bychom chtěly dítě a než jsme se stihly zeptat na otázku, jestli by ho zajímalo být náš dárce, sám se nabídl. No není to skvělý člověk? Dokonce jsem ho po naší konverzaci nad čajem doprovodila domů, kde našel nějaké staré věci po své dcerce a daroval nám je pro naše budoucí dítě. Hah, pořád je to nezvyk to říkat. Naše dítě.

Nyní už stačilo vymyslet zbytek. Lehce se to řekne, těžce udělá. Pokusím se to hodně zjednodušit. Zkrátka jsme vše řešili přes Munga. Peter šel odevzdat to, co nám nabídl, a Emily později šla na oplodnění. Nevím ani, jestli mi řekla přímo datum, kdy tam půjde, ale vím, že jsem tam s ní nebyla. Pravděpodobně jsem byla na tréninku. Samozřejmě mi ale poté řekla, že tam byla. Byla jsem jako na trní. Nemohla jsem se pořádně na trénincích soustředit, jak jsem byla nervózní, jestli tedy Em je těhotná nebo není. Po přibližně měsíci jsme jen tak seděly a Em, po setmění, dostala chuť na zmrzlinu. A po pár společných lžičkách vynikající vanilkové zmrzliny se zmínila, že věří, že je asi opravdu těhotná. Takové nadšení jsem dlouho necítila. Sice ano, cítím nadšení z našich famfrpálových výher, ale takový pocit jsem snad za celý svůj život necítila. Samozřejmě ještě nic nebylo potvrzeno, to jsme si musely počkat na první prohlídku.

Ta se uskutečnila na konci listopadu - na konci prvního trimestru. Obě jsme byly šíleně nervózní. Musela jsem si po cestě strkat ruce do kapes, aby nebylo vidět, kdyby se mi náhodou z té nervozity rozklepaly ruce. Emily ale byla snad více nervózní než já (logicky), takže jsem musela hrát na strašně klidnou a podporující manželku. Uvítal nás na oddělení lékouzelník Taylor Nicholson a odvedl si nás do místnosti pro zápis informací a také pro kontrolu. Zkontroloval pár věcí ohledně Em bydliště a takových formalit (ještě jsme si mezitím domluvily "ultrazvuk"), a pak už nastal čas na přímo prohlídku. Em se celá nervózní postavila před Nicholsona a vystresovaná mrkla ke mně. Pokusila jsem se ji uklidnit co nejvíce jsem mohla bez doteků a pak už Nicholson začal kouzlit. Jeho hůlka začala blikat všemi barvami. Napětí ve mně ještě vzrostlo. A jelikož neznám lékouzelnická kouzla, málem jsem omdlela, když jsem uviděla, že jeho hůlka se na konci rozsvítila červenou barvou. Rychle nás ale ujistil, že to znamená, že je vše v pořádku. Následovalo moje a Em snad největší oddychnutí našeho života. Po zakouzlení dalšího kouzla jsme vyhledávali zelené světýlko, které přeci jen přišlo. Ukázalo se tak, že Em i naše dítě jsou v pořádku a zdraví. Spadl nám oběma obrovský kámen ze srdce. Pan Nicholson nám nabídl prohlídku po oddělení, kterou jsme samozřejmě neodmítly.

Dostaly jsme se tak do druhého křídla. Pan Nicholson nám ukázal pokoje, kde si po porodu nechávají maminky a jejich děti. Ukázal nám i velkou místnost se spoustou kolébek, kde si občas děti nechávají. Pak ale nastala nejdůležitější část. Ukázal nám jeden ze sálů a přišel čas na to, kdy udělá fotku našeho dítěte. Em na mě hodila svoje oblečení a opatrně si lehla. Nicholson vytáhl zvláštní přístroj a během okamžiku vytáhl z přístroje fotku. Obě jsme se s Em na fotku zadívaly. A jelikož jsem nikdy neviděla takové těhotenské fotky (a Em asi taky ne), nevěděla jsem moc, na co se díváme.

Musím říct, že takové překvapení jsem nečekala. Dvě děti? Opravdu můžeme mít takovou náhodu, že nám osud do nosu vmete rovnou dvojčata? Nám, dvoum ženám, které ví skoro nic o vychovávání dětí? Málem jsem se tam vyvalila. Nemohla jsem tomu ze začátku uvěřit. A celou cestu domů jsem byla stále v šoku. Chvíli mi trvalo, než jsem dokázala vidět dobro v tom, že čekáme dvojčata. Jakmile jsem ale přijala to, že čekáme dvě děti, byla jsem snad ještě více nadšená a více nervózní. Myslím si ale, že podobně se to odehrávalo v hlavě Em.

Pomalu jsme se přesunuly do druhého trimestru. A se začátkem druhého trimestru už začaly různé nálady a různé chutě. S chutěma bych se nějak vypořádala, většinou se to dalo docela pochopit a občas jsem si dala i s ní, abych si rozšířila obzory. Když mi ale řekla, že má chuť na pečené brambory se šlehačkou, nemohla jsem uvěřit svým uším. A ne, nezkusila jsem to. Samozřejmě jsem jí to připravila, ale musela jsem jít do jiného pokoje, jinak bych se asi nad tím, jak si tohle jídlo tak vychutnává, pozvracela.

Ohledně nálad. Už teď je tento zápis docela dlouhý, a tak napíšu jen po částech to, co ji rozčilovalo a nad čím brečela.

• Odkousla mi pizzu, aby si ji mohla dát se svou zmrzlinou, a když se jí udělalo špatně, stěžovala si, že je to moje vina.
• Jednou snědla okurky se zmrzlinou a pak se mi pozvracela na břicho - opět moje chyba. Poté jsem jí musela pomoct se převléct, vyprat jí oblečení a donést jí nové jídlo.
• Chtěla po mně, abych snížila jas ohně v krbu. Nechtěla slyšet nic o tom, že to nejde.
• Vynadala mi několikrát, že skládám špatně ponožky.
• Jednou se se mnou nechtěla dělit o postel, a tak jsem spala na zemi. Když v noci spěchala na záchod, dupla na mě, jako bych snad byla polštář. Když šla zpět a zadupla mě podruhé, ozvala jsem se zamručením. Vynadala mi, že ji stresuju.
• Jeden čas jen sedávala u krbu a počítala na něm cihly. Poté se rozčilovala, protože pokaždé napočítala jiné číslo.
• Dovolila jsem si odskočit na záchod během masáže jejich nohou. Nemluvila se mnou zbytek dne. Jen mručela a škaredě se na mě dívala, zatímco jsem musela hádat, co chce. Když jsem se netrefila, hodila po mně bačkoru. Tu bačkoru jsem ji vždy musela vrátit, aby ji mohla hodit znova.
• Ve 4. měsíci se rozbrečela, že si nevidí na paty. Opět moje chyba.
• Jednou si stěžovala, že je sůl moc slaná. Když jsem jí udělala poté nové jídlo bez soli, stěžovala si, že tam sůl není.
• Nenechala mě jednu dobu obědvat s ní u jednoho stolu. Prý se jí dělalo špatně z toho, jak přežvykuju.
• Byla na mě naštvaná, že se Maximovi věnuji víc než jí. To bylo po celém dni, co jsem ji masírovala a mazlila se s ní, a pak jsem Maxima musela jít vyvenčit, aby se nevyčůral v bytě.
• Jednou mě nechala spát na gauči a místo mě si k sobě do postele přizvala naše obě kočky.
• Ptala se mě, jestli nemá moc malé uši. Když jsem se zasmála nad tím, co je to za hloupou otázku, dupla mi na nohu.
• Nevlezla se do jejích kalhot velikosti S. Opět moje chyba.

To je jen malá část toho, co jsem si musela v jejím těhotenství vytrpět. Jsem ráda, že se nám narodily dvojčata, jelikož bych asi tohle podruhé už nezvládla.

V druhém trimestru jsme také měly naši druhou kontrolu u Munga s panem Nicholsonem. Tentokrát nám zjistil, jaké pohlaví naše děti budou mít.

Pak už následoval poslední třetí trimestr. Mám pocit, že v této době už jsme toho měly obě plné zuby. Krom věcí, které už jsem zmínila výše, se toho nestalo moc. Hodně se toho jen opakovalo. Maximálně jsem více zůstávala doma, aby na mě nebyla až tak naštvaná. Následovala třetí a finální prohlídka, kde pan Nicholson akorát zkontroloval to, že jsou děti a Em všichni zdraví. Pak už jen čekala poslední fáze - porod.

Nebudu ti lhát, deníku. Náš termín se blížil tak hodně rychle. Přesto jsem ale každý další den byla o trochu více nervózní. Pár dní před termínem Em šla k Mungovi a zůstala tam už na pokoji. Já tam nebyla, musela jsem chodit do práce. Ale přiznám se, že jsem se ani pořádně nemohla soustředit. Čekala jsem na dopis, kterým mi měli pracovníci od Munga oznámit, že Em začala rodit.

A pak se to konečně stalo. Měli jsme výjimečný víkendový trénink, já ve stresu létala okolo a nesoustředila se. Pak zničehonic slyším, jak trenér křičí moje jméno a mává ve vzduchu něčím zeleným. Tak rychle jsem snad nikdy neletěla. Zjistila jsem, že to byla pozvánka k Mungovi s tím, že Em začala rodit. Rychle jsem se omluvila z tréninku a běžela domů, abych při narození našich dětí nebyla v chráničích. Stihla jsem skočit domů a rychle se převléct, než jsem se přemístila k Mungovi. Běžela jsem jako o život. A ještě k tomu ten pitomý výtah jel tak pomalu, že jsem myslela, že z něj vyskočím a poběžím po schodech. Nakonec jsem udýchaná zabrzdila před velkými dveřmi vedoucími k porodním sálům a zabušila možná víc hlasitěji, než jsem chtěla.

Otevřela mi nějaká mladá slečna a navedla mne do jednoho z pokojů, že prý se mám převléct, aby vše na sálu bylo sterilní. Málem jsem se do toho hábitu nepřevlékla, jak se mi potily dlaně a třásly ruce. Přeci jen jsem to ale zvládla a slečna mě dovedla k sálu. Em už tam ležela připravená a Nicholson tam samozřejmě nechyběl.

A pak už se začalo. Vše se dělo tak strašně rychle. Nicholson mou manželku naváděl, co má dělat a kdy, zatímco já si od ní nechala drtit ruku a snažila se jí uklidnit alespoň tím, že jí budu hladit ve vlasech. Původně jsem se jí snažila uklidnit i slovně, ale asi to nebyl moc dobrý nápad.

Ale prohodila jsem s ní i pár slov, po kterých na mě nebyla napružená.

A pak už to šlo extrémně rychle. Ani jsem se nenadála a Nicholson v náručí držel malý, špinavý a pomačkaný uzlíček, z kterého jsem rozpoznala jedno z našich dvojčat. A pak následovalo to, čeho jsem se snad nejvíce bála - přestřižení pupeční šňůry. Když jsem se ze stoličky zvedla a pomalu přišla k Nicholsonovi a špinavému uzlíčku, kde mi pak ještě vrazil do ruky nůžky, nevěděla jsem, jestli to zvládnu. Mám pocit, že jsem viděla hvězdičky. Ale nevyvrátila jsem se!

Po narození prvního uzlíčku následovalo ještě vyprdnout to druhé dvojče. To už šlo ale mnohem rychleji a po pár minutách tak uviděl svět druhej zašmudlanej špunt. A mě čekalo druhé stříhání šňůry, které už mi šlo trochu lépe.

A to je, dámy a pánové, konec porodu. Po očištění dětí jsme se přesunuli na pokoj, kde jsme chvíli s Em pobyly s dvojčátky. S malou Cleone a malým Cormacem.

Pan Nicholson mě poté vypakoval a já šla slavit. Nemohla jsem ale slavit sama, a tak jsem napsala sovu Alovi, protože jsem věděla, že ten se se mnou přiopije rád. Musela jsem ale dát vědět i rychle ostatním členům rodiny. A to jsou jako moji, tak Em rodiče. Ale i manželé Chiavaelli. Došla jsem tak k nim a sehnala jen Giana, které jsem dotáhla k nám domů. Přinesl nějakou starou whisky a připili jsme si, když doběhl ještě Al. Zapili jsme to, než jsme se postupně rozloučili. Já ale skoro nemohla spát. Tak moc jsem se těšila na druhý den, kdy jsme si naše děti měly s Em donést konečně domů.

Skoro jsem skákala radostí, když jsem šla Em a našim dětem naproti. Vzaly jsme si děti do košíků, rozloučily se a poděkovaly panu Nicholsonovi a šly konečně domů. Nechala jsem Maxima, aby se s dětmi sám seznámil, než jsem vyšla znovu k Chiavaelli. Tentokrát otevřel Adam, a tak jsem ho pozvala k nám, aby děti poznal. Pochoval si malého Cormaca a malou Cleone, pošimral oboum několikrát tvářičky, a po více než hodině se odebral znova domů.

A to je zatím vše - od prvního kroku s Peterem až k porodu. Když mi to ale teď, deníku, odpustíš, půjdu si lehnout zpět do postele za svou nejkrásnější manželkou a za svými nejkrásnějšími dvojčátky.