The Old Bell

2. 6. 2008 - 18. 6. 2018

Je to dlouho, opravdu hodně dlouho, co jsem nenapsala žádný zápis. A tak se po té dlouhé dlouhé době vracím! A další zápis vyjde zase za dlouho, co tak hádám.

Jako první, co bych chtěla probrat, je asi večer a noc s Alice. Jelikož už končí školákům školní rok, tak už to bude skoro.. u Merlina, dva roky? Je to tak dávno, že už ani nevím. Stalo se to vlastně přesně den před odjezdem do Bradavic. Alice mě vytáhla na jídlo a pak taky, tuším, do klubu. Stalo se to hodně rychle a mám asi z půlky noci okno. Ráno jsem se akorát probudila v posteli Alice nahá/s trochou oblečení na sobě. Netuším, co se dělo, a nevím, jestli to vědět chci. Takhle už jsme se spolu ale jednou opily a nakonec přeci jen nic nebylo. Doufám, že nic nebylo. I když.. Alice, že?

Další téma by mohl být třeba Adam a opět pití. Ano, jakmile jsem volná (sice pracující, ale i tak volná), docela si užívám, jak jde vidět. A to nemluvím o těch večerech a nocích, co jsem projedla, propila a prokecala se spoluhráči. Každopádně Adam. Rozhodli jsme se, že se chceme poznat více. Přeci jenom za našich školních let jsme se vlastně vůbec nebavili, znala jsem tehdy jen Hazel. A po škole jsme se vídávali, ale ne tak, že bychom se bavili nějak extra. Takhle.. měla a mám toho kluka moc ráda, ale nikdy jsme se moc dobře neznali. Tak jsme se rozhodli, že je čas to změnit. Takže jsme si vytvořili naše "karaoke dny". Zkrátka chodíme jednou za měsíc do karaoke klubu. Stala se to taková naše malá tradice. Stejně tak se stala tradice ta, že vždy zpíváme Don't You Want Me. Přijde nám to oběma až ironicky vtipné, když ani jeden není do toho druhého zamilovaný a přesto tohle zpíváme. Klubů jsme museli vyzkoušet několik a nakonec jsme se oba shodli, že nám nejvíc sedí The Old Bell. Mají tam dobré pití, milou obsluhu, většinou tam jsou fajn lidi, žádní ochlastové. A užívám si to! Jakmile se termín blíží, jsem natěšená. Od té práce je to takové milé odreagování, kdy se prostě jen opijeme a zpíváme. Je to hodně osvobozující. A taky jsme se takhle s Adamem více sblížili.

A jak jsme se více sblížili, začali jsme řešit i osobnější problémy. Přesněji moje neshody s Beth a celkově náš vztah. Nebyla jsem v tom vztahu šťastná a bylo mi jasné, že není ani ona. Přišlo mi, že je i hodně ochranářská. Já chápu, že se ohlédnu po každé sukni, co projde, ale zase dokážu být věrná, no tak! Navíc nás rozdělovaly věci ohledně magie. Přestože má bratra čaroděje a zná mě, nikdy jí to nebylo blízké. A tak se mnou nikdy nesdílela lásku k famfrpálu. Pro ni je to nepochopitelné, pro mě je to něco, v čem vidím konečně po tolika letech smysl. Kde jsem šťastná, užívám si to, co dělám. Samozřejmě, že mě podporovala, ale nikdy to nedokázala plně pochopit. Do té doby, než jsme to začali s Adamem podrobněji řešit, jsem to nějak extra neprožívala. Ale uvědomila jsem si, že je na čase s tím něco dělat. Takže.. jsme se s Beth rozešli. Jsme ale v kontaktu a stále kamarádkami, řekla bych.

Svatba! Blíží se sice svatba Giana a Adama, na kterou jsem pozvaná (!!), ale už jedna svatba, na které jsem byla, proběhla. Přesněji to byla svatba Daria a Ay v Portsmucku. Ani nevím, jestli jsem o nich nějak extra psala. Stejně jako u Adama, ani s těmito dvěma jsem se za našich školních let vlastně nebavila. Možná s Ay jsem kdysi prohodila nějaká slova, ale nebyly jsme kamarádky. A Daria znám jen z dálky díky jeho slavnému slamáku. Ay si pak kousek od Kotle otevřela čajovnu a přibližně v tu dobu jsme se začaly bavit. Je to teda ale už hodně dávno.. už ani nevím kdy. Každopádně ale přišla svatba. A celkem mě překvapilo, když mi přišla včetně pozvánky i žádost, jestli nebudu svědkem Ay. To mi téměř vyrazilo dech. Já.. svědek. Ay. U Merlina! Samozřejmě, že jsem nabídku využila, a svědkem jsem se stala. A jako doprovod, jelikož už jsem neměla Beth, jsem vzala Em. Sice tam asi byla trochu utlačená a sama, ale zvládla to. Dariovým svědkem byl Peter, který se zpozdil, ale přeci jen stihl obřad. Přesunuli jsme se následně na oslavu. Tam už to bylo akčnější. Jídlo, dárky, všechno. Zakecala jsem se s Jenny a Arlenem, jejím přítelem. Bavilo mě si z nich utahovat a následně jsem Arlenovi dala vědět, že pokud Jenny nějak ublíží, bude mít proti sobě mě. A to nechce. Potkala jsem tam i staršího Humminga. Zkrátka to bylo hodně fajn, ale ke konci už jsem byla fyzicky i psychicky unavená, a tak jsem se raději zdejchla.

A moje pokusy o jednu z profesorek se opět rozplynuly. Proč? Protože mi ji vyfoukla Alice. Já vždy věděla, že má šarm, který já hold nemám, ale tohle je šílené. A ano, jde o Lottie. Nebyla jsem sice do ní nikdy zamilovaná, ale víš co.. je pěkná a na jednu noc by mi to klidně i stačilo.

Když už jsem u profesorek, přesunu se ke Cornellie. Měla jsem jít jeden večer s Vivien ven a dostala jsem za úkol se dostavit k ní domů. Jakmile jsem ale zaklepala, otevřel mi úplně jiný člověk. Sice byla podobná Viv, ale nebyla to ona. Už jsem myslela, že jsem si spletla dveře, ale jelikož očividně Cornellie věděla, kdo jsem a proč tu jsem, přestože jsem jí já neznala, pozvala mě dál. Zkráceně.. celý večer až noc jsme čekaly na Vivien, která nepřišla, a pily víno a povídaly si. Celkově to byl moc fajn večer. Cornellie má očividně talent na kreslení a malování. Nabídla mi, jestli nechci být jejím modelem. Samozřejmě první, co mě napadlo, byla scéna z Titaniku.

"Jack, I want you to draw me like one of your French girls."

V tomhle případě by to bylo ale spíš..

"Cornellie, I want you to draw me like one of your French girls."

Na mé dělání modelu nakonec přeci jen došlo. A nebylo to tak moc špatné, jak jsem si myslela. Šly jsme spolu do Portsmucku na místo, kde byla právě svatba Daria a Ay, a tam jsem si sedla do písku a pózovala. Nakonec z toho vyšel opravdu skvělý obraz. Je vážně talentovaná. Ale jsem si jistá, že za tím není jen talent, ale i spousta práce.

"Marry sedící na pláži u moře. Její vlasy jsou lehce rozevláté větříkem, pohled směřuje do dáli k obzoru. Nad hlavou se jí klene zapadající slunce a v písku se třpytí mušle. C."

"Cítíš dřevěnou vůni rámu a uhel"

A taky jsem si stihla domluvit přemisťovací kurz! Prošla jsem jím celým, jenže jelikož jsme všichni z kurzu troubové, ani jeden z nás se nedostavil na závěrečnou zkoušku. Takže přestože jsem si vším prošla, nemůžu se přemisťovat, jelikož tu zkoušku zkrátka nemám. Skvělé. Tak kvůli čemu jsem vyhazovala ty peníze a ztrácela svůj čas? Kvůli ničemu.

Nakonec se vyjádřím k práci. Pořád létám u Bristolu, pořád se mám skvěle, pořád mám skvělý tým spoluhráčů, kde si všichni rozumíme. A to se ukazuje i na žebříčku. Nejsme sice nejlepší, ale jsme lepší, než jsme bývali. A to je postup, za který jsme všichni rádi. Občas po zápasech jdeme domů odpočívat, občas jdeme do hospody oslavovat. Záleží na tom, jak moc jsme unavení, a jak moc jsme nadšení z výhry. Častěji ale pijeme a oslavujeme. Každopádně jelikož jsem dobrá kamarádka a mám i nějaké volňásky, nějaké jsem rozdala. Pár jich bylo taťkovi, ale ne moc, protože často pracuje. Pár jich bylo kamarádům, ale nejvíc jich z nich zatím měla Em. Nevídám ji zase tak často, protože pracuje v Irsku, ale vídám ji na zápasech. Občas se tam objeví zničeho nic a překvapí, občas o její návštěvě vím. Nikdy jsem netušila, že se stanu odvážnější a začnu více věřit našemu vítězství, když ji uvidím v davu během nastupování na hřiště. Samozřejmě ji docela často nevidím, nemůžu se koukat po všech na tribunách. Ale občas mi to oko na ni padne a srdce mi poskočí. Vím, že zvládneme vyhrát. Vzala jsem ji s sebou i párkrát na oslavu po zápase. Věřím, že ji to jako Irku bavilo. Přeci jen je tam hodně alkoholu. Ale taky jsou tam super lidi. Snad nikdo se k Em nikdy nechoval hnusně, všichni vždy byli hodně přátelští. Chtěli taky slyšet naše historky z Bradavic, které jsme jim se smíchem vyprávěly. Je šílené, jak si ji dokážou lidi během okamžiku oblíbit. Ani bych se nedivila, kdyby s někým z týmu začala udržovat kontakt. Je zkrátka výjimečná. Hodně výjimečná..